středa 16. prosince 2015

Ahoj!

POZOR POZOR POZOR
Stránka přesunuta!!!

Moje články, řečičky a historky nyní najdete na 
Budu moc vděčná, pokud mi i nadále na nové stránce zůstanete věrnými čtenáři. 
Těším se na Vás, pac a pusu!:) 


úterý 8. prosince 2015

Adventní běhání - první třetina za námi! Jak si vedu?


Dobrý večer!
Adventní výzvu už určitě nemusím sáhodlouze představovat - každý pozorný čtenář mého blogu či každý správný běžec přeci ví, oč běží. :)
(Já a dalších několik stovek lidí v Česku, v Anglii a dalších zemích teď každý den, až do pětadvacátého prosince běháme. A svoje běhy navzájem sdílíme na sociálních sítích a vzájemně se motivujeme. Je to docela fajnová výzva, člověk aspoň spálí cukroví a čokoládičky z adventních kalendářů.)

Dnešním dnem máme třetinu za sebou! Už osm dní bez přestávky v kuse běháme. Sedmnáct dní ještě běhat budeme. (No dobře, já si možná během příští třetinky udělám nějakou přestávku v podobě procházky či jiného sportu, protože už mě začínají pěkně bolet nožky.)

Mých prvních osm dní zdokumentovaných den po dni je zde! :)

1.12 - Je tady první den výzvy. Celý den v práci srším motivací a těším se, až večer vyběhnu. Večerní výběh na opuštěnou cyklostezku je pro mě takovým zážitkem, že o něm následně píši samostatný článek. (ten si můžete přečíst ZDE, pokud jste tak ještě neučinili)
Dnes strašidelných 9 km za 49 minut.

2.12 - Nařizuji si budík na šestou hodinu ranní. Za normálních okolností by mě nikdo nedonutil jít běhat za tmy, natož vstávat na běhání v 6 ráno, ale výzva je výzva, a tak pár minut po šesté vyrážím.
5 km za 32 minut.
Celý den jsem díky brzkému rannímu běhu mírně unavená, ale velice produktivní: dojedu autem do Hradce, aniž bych zničila mamce auto. Dokonce zaparkuju v Královehradeckém Futuru, bez toho, aniž bych o odřela. Nakoupím skoro všechny dárky. Jdu do školy za svým vedoucím bakalářky a mám z naší půlhodinové konzultace fakt radost. Domů večer přijíždím fakt spokojená.

3.12 - Konečně můžu jít běhat za světla. Po dvou dnech běhání ve tmě si toho opravdu vážím! Krásné slunečné počasí je příjemný bonus. 9km za 53 minut. 
Přibíhám domů, kde mě čeká drsný pád na zem: předtím, než jsem odešla, jsem nechala na sporáku vařit čočku. Dala jsem jí na mírný plamínek a myslela jsem si, že bude po mém doběhu doměkka uvařená. Místo toho byla spálená na uhel a v celém domě byla oblaka šedého dýmu.:(
Ajajaj, asi jsem udělala pěkný průšvih...
Mám štěstí, že máme vybité baterky v požárních hlásičích, protože kdyby k nám mezitím, co jsem běhala, přijeli hasiči, dopadlo by to mnohem hůř a pěkně bych si před Vánoci vydělala. (Doma nám to asi 4 dny smrdělo jak v hospodě, ale jinak už je to dobrý.)

4.12 - Dnes se mi strašně nechce. Přicházím domů z práce hodně unavená a vážně přemýším, že se na celou adventní výzvu vykašlu. Ale mám silný morál, a tak se v podvečer přeci jen oblékám do běžeckého a vyrážím.
(Po doběhu jsem byla samozřejmě ráda, že jsem šla!) 8km za 49 minut.

5.12 - Celou mikulášskou sobotu trávím v práci, takže mi nezbývá nic jiného, než vyběhnout za tmy. Mám ale skvělého parťáka - svého bráchu. Není to žádný běžec, ale statečně se mnou dává 5km za 35 minut. 
A na konci mi dokonce slíbil, že půjde zas!


6.12 - Slunečná a volná neděle - plán na dnešní den je jasný, vyrážíme na Jedlovou!
S přítelem a s bráchou podnikáme pěkný, půldenní výlet - nachodíme při tom celkem 14 kiláčků. Večer mě ještě čeká Kamenický kruháč.
V tento den jsem sice úplně neběžela, ale i tak si myslím, že jsem podala pěkný výkon a že se mi to může počítat. :)

7.12 - Dnešní den je kritický, nejkritičtější ze všech - mám totiž v práci v cukrárně jedenáctku. Znamená to následující: vstát v pět hodin ráno, nachystat celou cukrárnu, v sedm ji otevřít a do pěti do večera zde s úsměvem lítat.
Pokaždé, když jedenáctku absolvuji, jsem večer jak mrtvola a nemám na běhání ani pomyšlení.
Stejně je tomu i v tento den.
V půl šesté přijíždím domů opravdu unavená. Ale přemáhám se a vyrážím - výzva je výzva a tu půlhodinku zvládnu. Opět s sebou beru bráchu, abych se nebála sama ve tmě a dáváme 6 kiláků..
Běžíme přes areál bývalého koncentračního tábora a máme v té tmě docela nahnáno, takže domů přibíháme v docela dobrém čase.
Večer padám za vlast ve 20:00.

8.12 - Mám volné dopoledne, tudíž spoustu času na běhání. Jelikož jsem včera usnula brzy, jsem brzy ráno vyspalá. Stihnu 9 kiláčků v lese  (trvalo mi to přesně jednu hodinu, ale vzhledem k bahnitému terénu a velkému převýšení jsem s časem spokojená), uvařím domácí gnocchi podle Deníku Dity P. 2 a v půl dvanácté jsem v práci jako na koni. (S dobrým pocitem z běhání a s plným bříškem noků)



Uuuuuf, první třetinku mám za sebou! 

Dohromady jsem dala 65 kiláčků. Do konce výzvy bych ráda minimálně dvoustovku. :)
Za normálních okolností chodím běhat cca 3-4x týdně, většinou na cca 10-15 kilometrů, nyní jsem trochu snížila kilometráž, vzhledem k tomu, že teď v prosinci chodím denně. 
Byla tu spousta kritických momentů, kdy jsem si říkala, že se milé Babetce na celou výzvu vyprdnu, ale zatím byla moje motivace vždy silnější :)

Uvidíme, jak to půjde v dalších dnech...

Jakpak se daší Adventní výzva Vám? 

úterý 1. prosince 2015

Pomoc! ...aneb blondýna sama na cyklostezce

Dnes máme prvního prosince. Znamená to, že jsem mohla konečně otevřít první okénka ve svých dvou adventních kalendářích. (Od maminky jsem dostala adventní kalendář od Merci a od tatínka od Milky. No a co, že mi bude dvacet tři! :D) 
Ale především to taky znamená, že dnes začala 25/25 Adventní běhací výzva!

Na první výběh z celé výzvy jsem se neskutečně moc těšila.
Jelikož jsem ale byla od rána do večera v práci, mohla jsem dnes vyběhnout až po páté hodině večer, kdy už je venku pořádná tma. Za normálních okolností bych ve tmě, po celodenní šichtě v žádném případě běhat nešla. Ale výzva je výzva, a tak jsem v půl šesté obula tenisky a vyrazila.

Vzala jsem si tátovu profi čelovku. Pořizoval si jí na jednu motorkářskou "expedici" do Afriky, takže jsem předpokládala, že kvalitní a že mi vytvoří světlo na kilometry daleko.
Směle jsem s ní vyrazila na cyklostezku.
Cyklostezka spojující Benešov nad Ploučnicí s Děčínem je relativně nová a moc krásně udělaná. Když jsem u taťky v Benešově, moc ráda na ní chodím.

Řeknu vám jedno: nemyslím si, že jsem strašpytel. Nevadí mi, když sama běhám v hlubokém lese. Ale pouze za bílého dne!
Na běhání ve tmě nejsem vůbec zvyklá - jsem totiž paranoidní a čekám, že na mě bude za každým křovím čekat zločinec s kudlou.

Nenechala jsem se ale zastrašit a s čelovkou na hlavě vyrazila. Běžela jsem asi kilometr městem a užívala si večerní klid a ticho. Když jsem vběhla za benešovským nádražím do lesa, kde cyklostezka začíná, nastala všude okolo mě šílená tma.
Skončily pouliční lampy, no a ta čelovka...žádnej zázrak.

Tma jako v ranci, po levé straně temný les a po pravé straně železniční trať.
Celý den jsem se na ten výběh těšila, ale teď jsem se začala fakt bát!
Každou chvíli jsem se otáčela, jestli za mnou náhodou neběží potenciální úchyl či sériový vrah.

Během té třičtvrtěhodinky, kterou jsem na cyklostezce strávila, kolem mě projel asi 3x vlak. Při každém projíždějícím vlaku se mi honily hlavou  katastrofické myšlenky: "V těch starých, zelených rychlících jdou otevřít dveře i za jízdy. Teď určitě otevře dveře vrah/utečenec a přepadne mě!" 
"Co budu dělat, až mě někdo přepadne?" 
...a pak jsem vymyslela řešení! 
"V kapse mám tisícovku, protože se chci cestou zpátky stavit pro nějaké pečivo. Nechtěla jsem s sebou sice tahat takhle velkou částku, ale teď jsem za to ráda, protože až mě někdo přepadne, tak ho aspoň uplatím!"
"No jo, ale pokud to bude úchyl nadrženej, tak ho nějaká tisícovka zajímat nebude..." 
Skutečnost, že úchyla/vraha uplatím, mě lehce uklidnila, nicméně za chvíli jsem začala přemýšlet nad další věcí - v jednom z minulých čísel časopisu Run psali, jak zvýšit prevenci toho, aby vás někdo nepřepadl. Jednou z věcí, kterou si z toho článku pamatuji, je to, že nemáte nosit dlouhý culík, protože si vás za něj může potenciální zločinec lehce přitáhnout k sobě.
Začala jsem si tedy svůj pidicopánek neustále zastrkávat do bundy...co kdyby náhodou, že jo!

Po chvíli brutálně zašustilo křoví. Krve by se ve mně nedořezal... naštěstí to byl prachobyčejný jelen. Nevím, zda jsem se víc lekla já jeho nebo on mně.

Řeknu vám, vážení, že se mi opravdu ulevilo, když jsem se opět dostala mezi civilizaci a měla dnešní trénink za sebou. Jsem holt strašpytel. Zítra jdu v 6 ráno, ale na tuhle cyklostezku mě už za tmy nikdo nedostane! :)
Dnešní běh se sice v mém případě podobal stezce odvahy, kterou mnozí znají z dětských táborů, ale jedno pozitivum to přeci jen mělo - uběhnout necelých 9 kilometrů za 49 minut, to se mi nepovedlo už hodně dlouho.

Jo, a když jsem přišla domů, zjistila jsem, že ta taťkova zázračná čelovka měla téměř vybité baterky. Takže už se nemůžu divit, proč jsem celou dobu skoro nic neviděla a proč jsem se tím pádem tak bála. :)

neděle 29. listopadu 2015

Střípky z listopadu + Adventní běhání 25/25

Krásnou neděli přeji! 
Listopad opět utekl jako voda a je na čase, abych o něm napsala pár řádků.
Jenomže...ono není moc o čem psát. Listopad byl pro mě totiž asi nejméně akční měsíc z celého uplynulého roku!

Více než polovinu měsíce jsem promarodila. Přepadla  mě klasická i střevní viróza a obě nemoci se na mě opravdu vyřádily. Skoro celý listopad jsem tedy bojovala s nemocemi, do toho chodila do práce a občas jsem se taky snažila psát bakalářku.
A běhání? 
Toho bylo tím pádem v listopadu opravdu pomálu! Každý měsíc se snažím přiblížit +- dvou stům naběhaným kilometrům, ovšem teď v listopadu jsem nedosáhla ani jedné stovky.
Jenže když na člověka skočí nemoc, tak to holt nejde lámat přes koleno. Alespoň si tělo trochu odpočinulo, protože v prosinci hodlám opět běhat ve velkém...

...bloggerka Babeta totiž vymyslela parádní výzvu: Adventní běhání 25/25. Princip je v tom, že budeme každý den, od prvního do pětadvacátého prosince běhat. Alespoň 30 minut. Tahle výzva se mi ohromně zalíbila, a tak jsem se rozhodla do ní okamžitě zapojit.
Vím, že to nebude úplně lehké, protože budou v prosinci dny, kdy budu od rána do večera v práci, večer bude brzy tma a mně se nebude chtít, ale holt to budu muset zvládnout.:)
(A navíc - moje největší přání, o které jsem napsala Ježíškovi, jsou běžecké GPS hodinky. A když Ježíšek uvidí, jak celý prosinec poctivě běhám, určitě mi je donese!)

Lidi v Praze, Ostravě a dalších větších městech mají trochu výhodu - nějaké dny v týdnu budou pořádat společné výběhy. V našem malém městě se něčeho podobného asi nedočkám (už dlouho přemýšlím, že bych nějaký společný výběh u nás v České Kamenici zorganizovala, ale bojím se, že by na výběh se mnou nikdo nepřišel:D), tak se s tím budu muset poprat sama.
Pokud byste se do výzvy chtěli taky zapojit, můžete tak učinit ve facebookové skupině TADY.


Co jsem ještě v listopadu dělala, krom toho, že jsem pracovala a stonala?
Tak třeba jsem si podala přihlášku na navazující studium do německé Žitavy, a to na obor International management. Ještě není nikde psáno, že mě tam přijmou (V první řadě musím v květnu odstátnicovat a ukončit své bakalářské studium managementu cestovního ruchu), ale moc bych si to přála.
Žitavu jsem byla minulý týden omrknout a poté, co jsem zde strávila jedno odpoledne, se mi tu začalo líbit ještě víc. Škola vypadala z venku rodinně a sympaticky a nacházela se přímo na náměstí v těsné blízkosti několika kaváren a cukráren. A to já můžu!:)



Na začátku měsíce bylo ještě pozdní babí léto, a tak jsme tu a tam vyrazili na nějakou tu procházku do přírody.
 ¨

Fotky jsou z výletu na Zámecký vrch, což je zřícenina hradu nad naším městem. Člověk se při výstupu docela zapotí, ale nahoře je nádherný výhled na Lužické hory. :)

Poslední věc, kterou mám v tomto článku na srdci, jsou moje přečtené knížky za listopad. Počkat...vlastně přečtená knížka. Ona totiž byla jenom jedna! (jsem ostuda) 
V listopadu jsem přečetla Jako zabít ptáčka od americké spisovatelky Harper Lee a moc se mi tahle knížka líbila! Ve zkratce prozradím, že je o problematice bělochů x černochů ve 30. letech 20. století v Americe a celý příběh je vyprávěn očima osmileté holčičky.  


To je pro dnešek ode mě vše. 
V prosinci a v dalších měsících ode mě čekejte pořádnou nálož článků: budu zkoušet Adventní běhací výzvu, na Silvestra a v únoru budu opět trochu více cestovat....a tak dále. :)
 Jak jste se měli v listopadu Vy? A co říkáte na Adventní výzvu, jdete do toho taky?

pátek 13. listopadu 2015

5 otázek, které zná (a nesnáší) každá běžkyně!

Všichni bystří čtenáři tohoto blogu jistě vědí, že běh je neodmyslitelnou součástí mého života. (Původně byl tento blog založen jako cestovatelský, ale už delší dobu zde články s běžeckou tematikou převládají.)
Za těch šest let, co pravidelně běhám, jsem si v vyslechla spoustu chvály, obdivu, kritiky, nepochopení...ale také otázek, které s tím mým běháním souvisí a které mi dokáží spolehlivě hnout žlučí! 
Čtěte, jaké to jsou.

...A prosím, neberte to 100% vážně. Není to žádný hejt, ani tím nechci nijak machrovat. Je to jen taková srandička.;)

1) Ještě běháš?
Situace: potkáte po dlouhé době někoho známého. Klábosíte o tom, jak jde život a on si vzpomene, že jste kdysi dávno běhávali. A tak se vás zeptá na nevinnou, prachobyčejnou otázku: "A Veru, ještě běháš?"
Vím, že na té otázce není vcelku nic špatného a že to dotyčný třeba myslí dobře, ale přesto mě to dokáže spolehlivě vytočit.
Proč bych už jako neměla běhat?
Nejsem ten typ člověka, co se pro něco nadchne a za měsíc ho to přestane bavit. Ale připadá mi (i když to třeba nemusí být pravda), že při položení takovéto otázky si ten dotyčný myslí, že jsem.
Běhám a běhat budu, dokud mi budou nohy sloužit. Tečka.

V horších případech může přijít i otázka "A proč to děláš?" :D


2) A to běháš i v zimě?
Jo, běhám!
Tuto otázku jsem slyšela snad staticíckrát, když jsem byla na Erasmu ve Finsku. Podle mě jí může položit jenom totálně sportem netknutá osoba.
Protože každý správný běžec (potažmo jakýkoli jiný sportovec) přece ví, že "neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení!" 
Jo, i v -20°C to šlo! :)

3) A nebojíš se sama?
Už spoustukrát jsem slyšela od mnoha holek, že by "chtěly běhat, ale bojí se". A divily se, že já se nebojím.
Proboha, proč bych měla?!
Já chápu, že ne všechna místa v naší zemi jsou 100% bezpečná. Už se mi dokonce párkrát stalo, že jsem v lese potkala divného chlápka a že jsem kolem něj proběhla s klíči (rozuměj bodnou zbraní) v ruce a se staženými půlkami.
Ale kdyby měl člověk přestat běhat jenom kvůli potenciálnímu nebezpečí úchyláků/sériových vrahů/kterýchkoliv dalších individuí, mohl by rovnou zůstat 24/7 zavřený doma nechodit vůbec nikam, ani do práce či do školy.
...ale pro jistotu si s sebou často beru trhacího psa. :) 

4) A není už to trochu moc?
Tohle je oblíbená otázka mojí maminky.
Na jednu stranu je na mě (pro mých pár chabých běžeckých úspěchů) hrdá, na druhou stranu mi s každou zdolanou metou říká, že už je to trochu moc a že bych se měla na ty ultramaratony vyprdnout. A nějaká Stovka? Ta prý pro takové křehké holčičky, jako jsem já, není. :)

(Vím, že třeba druhý den po Jizerském ultratrailu na mě opravdu nebyl moc hezký pohled, když jsem skoro nemohla sejít schody. Ale to neznamená, že je něčeho moc. Ne a ne a ne!)

5) A nemůžeš si tím svým běháním ublížit?
Tohle je zas častá otázka mé babičky.
Moje babička je moc hodná, milá a obětavá - no prostě klasická babička. Má ale svou teorii: moc tvrdě sportuji, mohla bych si tím ublížit a taky bych kvůli běhání mohla mít problém, až budu chtít mít děťátko.
Marně jí vysvětluji, že moje rekreační klusání párkrát do týdne (a sem tam nějaký ten delší závodík:D) opravdu není škodlivé, ba naopak. Že existují tisíce opravdových běžců, závodníků, kteří jedou třebas i dvoufázové tréninky, a tam už se nějaké ty dopady na zdraví objevit můžou. Ale mezi ně já opravdu nepatřím. :D

Tak co, moji běžečtí přátelé, máte to podobné?
Nebo vás napadají jiné/další běhací či sportovní otázky, které nemáte rádi? :)

neděle 1. listopadu 2015

Střípky z října

Dobrý večer! Říjen je za námi a přicházím s historicky druhými Střípky. (Ty zářijové si můžete přečíst ZDE)
Inu, jaký byl můj říjen?
Pohodový, ale zároveň dost nabitý!
Tento semestr nemám žádnou školu. (Studium o rok prodlužuji, protože jsem byla dva letní semestry za sebou v zahraničí. Zimní semestry jsem ale byla vždy doma, takže mám všechny předměty pro toto období splněné.) To ale neznamená, že bych se nudila. Pár dní v týdnu chodím na brigádu a v ty zbylé dny se snažím psát svoji bakalářku, běhám po lesích, vařím, uklízím a vyřizuji spoustu dalších věcí.

Běhání v říjnu bylo příjemné. Stále ještě relativně teplé počasí, krásně zbarvená příroda, listí šustící pod nohama. Předsevzela jsem si, naběhat tento měsíc přes 200 kilometrů. To jsem sice nesplnila (dala jsem "jen" nějakých 170), ale dalších minimálně 80 jsem nachodila na procházkách a na výletech.


Fotka je z dvaadvacetikilometrové túrky z Labáku, kterou jsme podnikli svátečního 28. října :)

Kromě běhání a turistice jsem letos propadla dalšímu sportu, o kterém jsem se tady na blogu asi ještě nezmiňovala: kruhovému tréninku. Už přes měsíc chodím dvakrát týdně na Kamenický kruháč.
Jinými slovy: poprvé v životě pravidelně posiluju.
A sklízím tím spoustu ovoce! :)
Zaprvé: posilování prospívá mému běhání, protože jsem se neskutečně zrychlila. A za druhé mi pomalu ale jistě začínají mizet bůčky na břiše, což je ale následek nejen kruháče, ale především mého nového života bez sladkostí.:)


Kromě obvyklého sportování jsem v září také přečetla několik více či méně hezkých knížek: 
Porodní bába (Katja Kettu) - silný válečný příběh z mrazivého Laponska.
Čas odejít (Jodi Picoultová) - knížka, ze které jsem byla dost rozpačitá. 350 stran jsem jí hltala a strašně se mi líbila, ale posledních pár stran udělal z celého příběhu neskutečnou hovadinu!
 Vzhůru (Bear Grylls) - parádní příběh o výstupu mého oblíbence na Mount Everest. :) 
Na světě nejsou jen pomeranče (Jeanette Wintersonová) - útlá knížečka se zajímavým námětem, kdy slečna z hluboce křesťansky založené rodiny zjistí, že je lesbička
...no a můj Sladký život bez cukru, o kterém byl koneckonců celý předchozí článek.



Také jsem během října vyrazila za kulturou do divadla, a to hned dvakrát: jednou na představení Shirley Valentine se skvělou Simonou Stašovou a podruhé na Petrolejové lampy, brutální klasiku ze své maturitní četby. 
Obě představení byla skvělá! 

Ke konci musím zmínit ještě jeden obrovský gurmánský zážitek, který jsem v říjnu měla. Vyrazily jsme společně s mojí mamkou na podzimní nákupy do Prahy a při té příležitosti jsme poprvé navštívily restauraci Ambiente Pizza Nuova.
Nachází se nedaleko Palladia a funguje tak, že zaplatíte 300Kč a za tu cenu můžete neomezeně konzumovat těstoviny a pizzy. Číšníci kolem vás neustále nosí různé pokrmy a co se vám líbí, to vám nandají. 
My jsme ochutnaly alespoň desatery těstoviny a každá minimálně 5 plátků pizzy. 
Byla to trochu prasečinka, ale musím říct, že to za to stálo - lepší pizzu jsem snad nejedla, a to ani v Itálii. :)

To je konec veledůležitých událostí z mého října. 
Byl opravdu pohodový, ale v listopadu už začne přituhovat: musím se obout do psaní bakalářky a taky začít vyřizovat přihlášku do navazujícího studia na německé VŠ, což s sebou nese velké množství byrokracie, která musí být do konce listopadu hotová.  
Držte mi palce a mějte se krásně! 

A napište, jaký byl Váš říjen! :) 

úterý 27. října 2015

Učím se žít bez cukru!

Dobré odpoledne!
Před nedávnem jsem na internetu objevila zajímavou knížku: Sladký život bez cukru.
Tahle kniha koluje sociálními sítěmi a stala se velkým hitem, takže si jí nešlo nevšimnout.

Autorka Sarah Wilsonová zde parádně popisuje, jak se v osmi týdnech zbavit závislosti na cukru.
Ha, to je něco pro mě!... říkala jsem si a honem běžela do knihkupectví Sladký život bez cukru koupit.

Protože kdo mě zná, tak ví, že
za a) jsem vyrůstala v cukrárně a také zde v současné době pracuji.
za b) jsem velký milovník sladkého, horšího byste asi těžko pohledali.


A právě já jsem se rozhodla, že se téhle závislosti zbavím.
Celý osmitýdenní program jsem si v knížce pečlivě naštudovala. Program je neskutečně úspěšný po celém světě a já se vůbec nedivím, protože mi připadá, že má opravdu hlavu a patu.
Má to ale jeden háček - program je opravdu "drsný". První dva týdny musíte udělat jen pár úprav a zbavit se klasického cukru a sladkostí, ale od třetího týdne už nesmíte ani ovoce, zkrátka lautr nic, co by obsahovalo fruktózu.
A to mě dost štve, protože vzhledem k mému energetickému výdeji se mi ho moc vzdávat nechce.
(Asi bych umřela bez banánu v ranní ovesné kaši, na druhou stranu vím, že banán je jedno z "nejzlejších" ovocí:D)


Rozhodla jsem se tedy, že udělám takový pokus. Nebudu (zatím) podstupovat celý osmitýdenní program, protože vím, že bych ho stejně nedodržela.
Místo toho jsem udělala drobné změny ve svých stravovacích návycích a uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Pokud si tyto změny plně zautomatizuji, budu moc spokojená.
Pokud ne, půjdu na to razantněji a podstoupím program se vším všudy.

Změny jsem prozatím udělala následující:

- Přestala jsem jíst čokoládu. (Před půlrokem pro mě bylo ještě nemyslitelné, že bych alespoň řádeček denně nesežrala!)
- Přestala jsem sladit kávu.
- Přestala jsem si dávat sladkou tečku každý den po obědě.
- Přestala jsem si dávat sladkou tečku po večeři.
- Přestala jsem užírat v cukrárně. Pokud mám na ruce šlehačku, neolíznu jí, ale honem jí běžím umýt.
- Snažím se taky omezovat pečivo, ale to mi moc nejde. Na tom musím ještě zapracovat.

Moje žití-bez-cukru už trvá skoro týden. Ujela jsem celkem dvakrát - v pátek jsme si po desetikilometrové túrce dali s přítelem napůl medovník a v sobotu jsem v práci v cukrárně ochutnala makronku. (No dobře, dvě makronky:)) Pořád je to ale skoro nic oproti tomu, co jsem byla denně schopná spást předtím.

Chci se zkrátka odnaučit, být na cukru tak závislá.
Myslím, že oproti mnoha jiným lidem mám výhodu, že mi ABSOLUTNĚ nic neříkají sušenky, sladké nápoje a alkohol. Na druhou stranu jsem si to vždycky kompenzovala dorťáky, buchtami a čokoládičkami.
Tak uvidíme, jak se mi svou závislost podaří odbourat.

Na závěr musím ještě dodat jednu věc: nemám ráda, když se něco přehání. Když budu mít za sebou několikahodinový náročný běh nebo celodenní túru, nevidím důvod si něco sladkého nedat.
Ale už nechci, aby byly tuny čokolády mým denních chlebem tak, jak tomu bývalo dřív. :)

Co Vy a cukr? Dokážete sladkému odolat nebo jste na tom stejně jako já? 

 zdroj obrázků: http://www.buzzfeed.com/carolynkylstra/eat-less-sugar?crlt.pid=camp.FDajJNGaAP2u#.supPgkMeL

neděle 18. října 2015

Gastro food fest Litoměřice - již potřetí!

Krásné nedělní odpoledne! 
Minulý článek byl o běhání, takže abych to trochu vykompenzovala, bude to dnes o jídle.

Již třetím rokem se na výstavišti v nedalekých Litoměřicích konal Gastro food fest - festival, na kterém se prezentují dobré severočeské restaurace a další podniky. Tuto akci jsem navštívila loni i předloni a pokaždé jsem byla moc spokojená, a tak jsem si jí nemohla nechat ujít ani letos.

Do Litoměřic jsem se vydala v sobotu dopoledne společně se svým přítelem a jeho rodiči. (Byla skvělá volba jet ve čtyřech, protože jsme toho hodně ochutnali a zas tak moc se nepřejedli:)) 
A co jsme všechno ochutnali?

Jako první jsme zamířili ke stánkou restaurace Steak Grill (Roudnice nad Labem), kde jsme okusili texaskou chilli polévku, která byla plná mletého masa, fazolí, chilli a jalapeňos papriček. Byla výborná, ale po pár lžících jsem myslela, že shořím!
Můj Tadeáš, který je odborník na pěstování i pojídání pálivých papriček, si totiž s kuchařem dohodl, aby nám polévku posypal rovnou čtyřmi druhy. :)


Dále jsme z té samé restaurace ochutnali Angus cheese burger (výborný, stejně jako vloni!) a ještě luxusní, polokrvavý stejček Chimichuri s bramborami a máslovou kukuřicí. 


Po skvělém gurmánském zážitku ze Steak grillu jsme zamířili ke stánku s Husími játry, které mě osobně nikdy nezklamou. Od husích jatýrek jsme pokračovali ke stánku staré gardy Asociace českých kuchařů, kde jsme vyzkoušeli pohankový tatarák
Mně osobně kvůli velkému množství kmínu moc nenadchl, ale přesto dávám palec nahoru za to, jak lahodný "tatarák" se dá připravit i v bezmasé variantě!

Co jsme ochutnali dále, byla vepřová žebra ve sladké indonéské marinádě se salátkem coleslaw a teplým, domácím chlebem. Salátek a chleba byli znamenití, žebírka také nebyla špatná. (Restaurace Resort Cukrovar)
Foto jsem bohužel nestihla udělat. :)
Ve stejném stánku jsme si ještě dali domácí gnocchi s omáčkou z parmské šunky a jelením steakem.


Přestože jsme již byli dost plní, stále zbývalo hodně věcí, které jsme chtěli ochutnat. 
Třeba brambory se sýrem raclette, od kterých jsem hodně očekávala ale malinko mě zklamaly - sýr byl sice dobrý, ale brambory docela studené. Věřím, že kdyby bylo jídlo vařící, bylo by úplně jiným zářitkem. :)


Ke konci jsme ještě zvládli hovězí pupek v rozpečené bagetě z biskupského pivovaru Litoměřice. Hovězí maso moc nemusím, takže mě víc uctila bageta než její náplň. Připravené to bylo však moc dobře, to se musí nechat.:)


Nyní už jsme byli opravdu nacpaní k prasknutí, ale na sladkou tečku ještě místo bylo. Zkusili jsme specialitku restaurace Cukrovar: smaženou zmrzlinu s příchutí matcha čaje v kokosové strouhance s omáčkou z granátového jablka. Tahle teplá "zmrzka" mi možná chutnala úplně nejvíc z celého letošního festivalu. :)


Jak je vidět, i letos jsme si festival náležitě užili a ochutnali spoustu dobrot. Všem severočechům ho můžu doporučit všemi deseti! 

čtvrtek 15. října 2015

Běžecká krize s happyendem

Dnes přicházím po dlouhé době zase s jedním běžeckým článkem. Řeč bude o "běžecké krizi", kterou jsem si během měsíce září prošla.
Za celých 6 let, co aktivně běhám, mě (ťuk ťuk na dřevo) nepotkalo žádné běžecké zranění, ani žádný jiný problém ani žádná větší krize.
Až doposud...

Na začátku září jsem si v relativní pohodičce zaběhla Ultralabák, svůj druhý ultramaraton. Dva dny na to jsem odjela do Tater - chtěly jsme s kamarádkou přejít Roháče, ale kvůli sněhu nám to tak úplně nevyšlo a ze Slovenska jsme si přivezly poměrně silný a ne moc příjemný zážitek. (O tom si ostatně můžete přečíst zde) No a z Roháčů jsem prakticky rovnou cestovala na poznávací dovolenou do Bosny a Hercegoviny.
Suma sumárum, měla jsem za sebou velmi náročné dva týdny. Zážitků jsem sice nasbírala nespočet, ale odpočinku moc nebylo.

Do Bosny jsem si sbalila běžecké boty a těšila jsem se na to, že si na svém pomyslném žebříčku zemí, ve kterých jsem byla běhat, odškrtnu jednu další. V Bosně jsem však neměla na běhání ani pomyšlení a nevyběhla jsem za celý týden ani jednou.
Sice jsme měli i tak dost pohybu, ale stejně...
Nevyběhnout za celý týden ani jedinkrát? 
To je v mém případě dosti neobvyklé!

Po příjezdu z dovolené jsem si říkala, jak se do toho obuju. Plánovala jsem si, že když nemám tento semestr žádnou školu, budu podnikat několikrát týdně dlouhé výběhy do našich krásných lesů a Lužických hor.
Ale skutek utek...
Téměř pokaždé, když jsem v září vyběhla, přišel nějaký problém: někdy mě začalo bolet břicho, někdy hlava, někdy jsem byla jenom šíleně unavená a chtělo se mi spát. I obyčejná desítka, kterou jinak zvládám levou zadní, mě odrovnala jako nějaký horský ultramaraton.
Když už se jednou zdálo, že je vše ok a běželo se mi celkem pěkně, zakufrovala jsem docela solidně v lese.
Prostě pořád něco.
Na jednu stranu jsem strašně moc chtěla běhat, na druhou stranu jsem na to neměla ani trochu sil.
Připadala jsem si jako citrón, ze kterého někdo vymačkal všechnu šťávu. :)

Na nočním stolku mám jednu velmi chytrou knížku - Škorpilovu školu běhu. V této knížce si ráda jen tak listuji, protože pan Škorpil je můj velký oblíbenec. :) A zde jsem také našla odpověď na svůj problém - za mojí dlouhotrvající únavou, bolestmi hlavy a pocitem "bez šťávy" stál nejspíš prožitý stres a s ním spojený nedostatek železa a některých vitamínů.

Vzala jsem si Škorpilovy rady k srdci a začala jsem více dbát na to, aby byl můj denní příjem pokrytý všemi potřebnými vitamíny. Nejsem moc velký zastánce potravinových doplňků a vždycky jsem si myslela, že si vystačím s rozmanitou a vyváženou stravou.
Když to ale tentokrát přestalo stačit, začala jsem užívat šumivé tablety Supradyn. Sice jsou neskutečně hnusné, ale musím říct, že se po nich cítím fakt líp a že se mi má energie navrátila! (což ostatně slibují i na krabičce:))
Pokud máte také problémy s podzimní únavou, tento "elixír" rozhodně doporučuju:)



Kromě toho, že jsem začala pít každý den tenhle zázračný nápoj, se teď také snažím více odpočívat. Běhání jsem začala prokládat plaváním a kruhovým tréninkem, který mě začal neskutečně moc bavit.

Moje chuť a síla běhat se s překulením září a října zase vrátila, a to ve velkém stylu!
Během posledních pár výběhů jsem si udělala několik rekordů na několika "svých" trasách.
Nevím, čím to je, ale začala jsem se zrychlovat a to mě neskutečně těší.:)

Dneska ráno jsem se probudila do velké mlhy, zimy a deště. Přes to jsem dostala velkou chuť, dát si nějaký delší výběh. Vzala jsem s sebou Brendinku a zaběhly jsme luxusní kolečko vedoucí přes České Švýcarsko i přes Lužické hory.
Bylo to krásných 20 kilometrů s osmisetmetrovým převýšením.
Nebyla na mě sice nit suchá, ale ten pocit po doběhu byl k nezaplacení.


Tak si říkám, že když jsem se vydala dobrovolně na dvacítku v příšerném lijáku a v mlze, můžu si být jistá, že už je krize za mnou...:) 

pondělí 28. září 2015

Střípky ze září

V září můj blog oslavil dva roky své existence.
Pozorní a bystří čtenáři vědí, že hlavním tématem tohoto blogu je cestování a běhání. Tak tomu bude i nadále, ale zároveň bych na blog chtěla zařadit více článků o dalších věcech, co mě baví a naplňují.
Rozhodla jsem se, že založím novou rubriku Střípky, která vždy bude takovým shrnutím uplynulého měsíce.
Zde jsou tedy mé Střípky ze září:)  

První dva zářijové týdny byly ve znamení cestování - navštívila jsem kamarádku v Olomouci, Roháče a Bosnu s Hercegovinou, o čemž jsem napsala jednotlivé články. Všechny výlety byly skvělé, ale bohužel musím říct, že od té doby, co jsem se vrátila, se mě drží nějaká podzimní únava.
Ačkoliv jsem celé září nechodila do práce ani do školy, byla jsem velmi často vyčerpaná a unavená z jinak naprosto běžných věcí - v září se mi například několikrát stalo, že mě "obyčejný" desetikilometrový běh vyřídil, jako bych běžela stovku:D
Během tohoto měsíce jsem měla několikrát chuť s celým svým běháním seknout - sice jsem si na začátku měsíce zaběhla svůj druhý ultramaraton, ale jinak stálo moje zářijové běhání za prd - zkrátka na mě přišla krize. 
Minulý týden však přišlo "obrození", začala se (snad) navracet má síla a začalo mě to opět moc bavit.
Pořád se ale šetřím a více odpočívám.

...třeba s hezkými knížkami. V září jsem přečetla celkem čtyři super knížky: Pod sněhem od Petry Soukupové, která si dokonale pohrála s psychologií postav, i když příběh samotný se mi zdál trochu nedotažený.
Dále Lunapark od mistra hororu Stephena Kinga, který rovněž nezklamal.
No a nakonec dvě detektivky od mladého, nadějného českého autora Jiřího Březiny - Promlčení a Na kopci. Obě dvě knížky byly skvělé a mohu je všemi deseti doporučit. Už se těším, až pan Březina napíše nějakou další.
Září je přirozeně spojené s příchodem podzimu.
To se mi moc líbí, protože podzim je jedno z mých nejoblíbenějších období. Líbí se mi, když nám doma hoří krb a můžu odpočívat pod dekou a nebo když běhám po spadaném listí. :)
S podzimem mám také spojenou spoustu typických jídel - tak třeba dýňovou polévku nebo můj nový objev: ovesnou kaši. Dlouhá léta snídám ovesné vločky s banánem a jogurtem, ale nyní jsem zjistila, že klasická ovesná kaše vařená v mléce je ještě mnohem lepší.

V září jsem také společně mamkou, mým milým, babičkou a dědou navštívila litoměřické vinobraní. Bylo opravdu povedené, přestože ve víně jsem - jakožto řidič - pouze smočila jazyk. :)


Dnešní sváteční den jsme strávili na libereckých kopcích překrásnou túrou. Dojeli jsme autem na Ještěd a odtud šli po hřebeni na Javorník (zde si udělali pauzu na obídek a na bobovou dráhu) a zpět. Dohromady to bylo krásných dvacet kiláčků.
Kromě pobytu v přírodě jsme si z pěkného výletu odnesli i nějaké ty gurmánské zážitky - grilované kuřecí prso s polentou v restauraci Obří sud a prasácké, ale lahodné Bombardino na Pláních pod Ještědem. :)


Ke konci nesmím zapomenout na jednu drobnost, která mi ale udělala neskutečně velkou radost: poprvé v životě jsem spatřila na vlastní oči ledňáčka!
Ledňáček je krásný ptáček a symbol Českého Švýcarska. Pokaždé, když jsem v blízkosti řeky v našem okolí, po něm pokukuji. A minulý týden se konečně zadařilo a já jsem ho u Ploučnice, na cyklostezce mezi Benešovem a Děčínem viděla!

Zdroj: http://files.popuvky.webnode.cz/200001811-b4d17b5cb4/ledňáček-říční-1.jpg

Shrnu-li to, září bylo hodně náročné. Náročné cestování a potom ta má únava a běžecká krize. Stalo se mi několik drobných nepříjemností (velké zakufrování při jednom obyčejném běhu v lese nebo třeba situace, kdy jsem měla jet do školy na zápis a jediný autobus, kterým jsem měla šanci se v dané ráno dostat do Hradce, kolem mě pouze projel a nezastavil, přestože v našem městě stavět měl - už jsem napsala pekelnou stížnost do dané autobusové společnosti:)), zároveň jsem ale tento měsíc nasbírala mnoho nových zážitků.

A jaké bylo Vaše září?